Občas mě při listování některými českými odbornými periodiky (z oblasti automatizace, řídicích systémů a příbuzných) přepadne lítost nad tím, jak je odborný svět za hranicemi ČR připravován o geniální průlomové myšlenky a my v ČR naopak o tu slávu v celosvětové odborné komunitě. Ta lítost je zesílená po zjištění, že daný článek přinášející převratný výsledek v oblasti teorie (automatického) řízení byl v konferenční podobě představen odborné komunitě pouze na lokální konferenci v Česku (pardon, s mezinárodní účastí kolegů ze Slovenska).

Jakkoliv může slovní hříčka v nadpisu znít především jako vtip (ne z mojí hlavy) ve stylu cimrmanovského H₂SO₅, zdá se mi, že perfektně vystihuje situaci v našem oboru automatického řízení.

Co v této vtipné narážce slyším/čtu já? Že při rozhodování o volbě metodologie pro návrh a implementaci řídícího algoritmu stojí každý inženýr před volbou, zda ve svém řídicím systému použije jednoduchý a prakticky milionkrát osvědčený PID regulátor navržený metodou "když-je-to-pomalé-zvyš-P-a-když-je-tam-chyba-zvyš-I-a-když-to-kmitá-zvyš-D", nebo zda nejdříve absolvuje doktorát z aplikované matematiky a následně použije některý z výsledků moderní teorie řízení stojící třebas na bilineárních maticových nerovností a nehladké nekonvexní optimalizaci, které slibují někdy dramatické, ale většinou pouze párprocentní zlepšení ve sledovaných ukazatelích.